Králičí básničky vznikají náhodně a neorganizovaně, většinou jako reakce na nějakou událost nebo pocit, sem tam se objeví jako dárek či na žádost. Některé z nich se vztahují ke konkrétním osobám, naštěstí většinou není bez podrobné znalosti Králíkových reálií možno poznat ke které.
Se3 si slzu ze skrání. Še3 svým dojetím. Však s3pky mládí zameteš, ve hře Ti pa3 prim. Těch 3 a 3cet roků Tvých pa3čně oslavíš. Zavě3š zbytek života a vs3c mu vyrazíš. Tak na3 chleba hořčicí a pros3 na Váš stůl. Ať šampus s3ká na stěny, ať dneška není půl.
PROLOG Tichý večer, bílý pokoj, noc už klepe na vrátka. Do usnutí zbývá jenom pěkná dlouhá pohádka. Peťa, celá spokojená, natřepává polštáře. Náhle hlavou bleskne nápad, krev se hrne do tváře. Tichý pohyb, tišší kroky, nejtišší je svědomí. Bez výčitky, bez protestu, zastavit ji neumí. DĚJ Ham, mňam. Ham, mňam. Ham, mňam. Mňam. Ham, mňam. Ham, mňam. Ham, mňam. Mňam. EPILOG V kapse obal, hnědé zuby, Peťa klidně usíná. Dlouhý sen o čokoládě promítat se začíná.
Deniso, jsi vůně zvídavého času. Vidíš skrz nás a tvůj pohled je jiný. Máš pravdu? Ba že máš strach jako my, v tom jediném jsi stejná. Hledáš.
Dneska jsem slyšel kousek hudby někdo se modlil, někdo poslouchal a já jsem cítil jak se ve mně duše třepe. Tohle chci slyšet, až mi den sebere radost. Tohle chci slyšet, až mi bude jednou do breku. Tohle chci slyšet, až mi láska řekne sbohem. Tohle chci slyšet, až budu hledat útěchu.
Do malé kapky smutku se slil tvůj celý den. Kouká ven přes mříže, přes nesplněný sen.
Patří Ti právem Erb s těmi květinami. Třeba jsi ještě mladá, ale Radost nám dávaš celé věky A pěkně rozkvetlou (to proto tento erb).
na pavoučích sítích přichycená tma prázdný pokoj, prázdný dům už nikdo nevysmýčí černotu těch zdí a jak bývaly bílé no snad se přece těch stěn někdo ujme a bude ptát se co kdo proč a jak
Je těžké napsat básničku, co pro radost by byla, přitom se Ti líbila a vlastní život žila. Však nedělám to pokaždé, když lístek na zem spadne. Když se ale usměješ, je psaní básní snadné.
Když končí zimní krajina jsou vidět matné tóny. Nad zemí visí déšť, ne moc, abych mohl cestou k Podolí. Stoletá krajina, stoletá mlha. Sto lidí zdobilo ji svými slovy, ale žádný to nesvedl tak, jako On.
Krajina je zase bílá, mně je bílo na duši. Studí to. Jen tiše doufám, že jaro brzo zabuší.
Moje srdce zůstalo v přístavu ve Vannes. Houpá se na vlnách, naráží do boků lodí a už není moje. Místo něho mám prázdno. Ale jak to, že to prázdno pořád někdy bolí?
Prohrál jsi a proto teď při psaní básně ruku veď a roznes zprávu v celou zem, že Denisa je vítězem. Hleď teď říci všemu světu, co zaslíbil jsi v onen den. Hleď slovem kroužit slavnou větu, že Denisa je vítězem. Že její hlava, krásná, chytrá, zvládla to, co tvým je snem, že bude platit, dnes i zítra že Denisa je vítězem. Za prokázanou trpělivost zaslouží si slyšet zas aby tento sladký refrén křičel každý lidský hlas. Zkusme nyní v těchto verších přiblížit si onen čas zapsat onu slavnou chvíli ať číst se může zas a zas že kdysi dávno jeden Králík zadal jiným co nezvlád sám zadal jedné spolužačce pěkně těžký hlavolam.
Proč pláčeš dívko překrásná když smích ti tolik sluší? Promiň, už se neptám dál, pláč někdy léčí duši.
Odlétá malý ptáček a sotva se mu pírka třepotají. Odlétá na zimu příliš brzy a na jaro příliš pozdě. Pár očí zamžiká a pak si trochu vzdychnou a ptají se sebe, zda uvnitř zůstanou kromě drsného křiku vran i tóny slavíka.
ROZHOVOR S PEPOU Jedna, dva, tři, čtyři, pět, cos to Pepo, cos to sněd? Snědl jsem ty skvělé noky od mé milované Boky. Jedna, dva, tři, čtyři, pět, kolik máte celkem let? Rovnou stovku. Krásná doba! Vděčni Pánu jsme my oba. ROZHOVOR S BOHUNKOU Bohunko, květinko, kde jsi byla? Pro Pepu noky jsem připravila. Řekni nám, Bohunko, kolik máš roků? Bylo jich, drzoune, míň než těch noků! Nemáš strach, Bohunko, jít nocí po stráni? Ne, já se nebojím, Pepa mě ochrání!
S hudbou do nočního pokoje sám sebe ptám se, zda neházím na stěnu hrách už jednou o ni rozdrcený. Ach Pane, modlím se aby ta cesta byla cestou pravou. Už druhý rok česám si srdce hřebenem a bolí to. Pane, táži se, nebude lépe česat si vlasy?
Nám se stalo něco překrásného Nám se stalo něco divného Našla dívka kluka nešťastného zamilovala se do něho Moje láska byla vyslyšena Konečně se Míla rozhoupal Budeš chtít být Míšo moje žena Já bych si tě hnedka teďka vzal Ref: Já Tě mám hrozně rád já Tebe taky společně zaženem všechny smutku mraky Míša si vypujčí šaty bílé bude se v nich líbit celý den Míla si zakoupí nové brýle a do saka bude oblečen Těšíte se taky na tu slávu Přijďte se tam na nás podívat Protože dostanu novou hlavu Já budu ještě víc milovat Ref: Kolikrát se ještě probudíme než se nám splní ten velký sen než si věrnost navždy přislíbíme a náš svazek bude zpečetěn
Tak dávno, daleko a přece se tu směješ. Tvůj úsměv odhalil zas jeden okamžik. A nebo naopak? Ze jeden okamžik mi odkryl šátek z očí a smutek k Tobě vidím zase líp? Je mi teď teskno. Ten dusný, horký večer plní mne touhou po tom, co bylo dřív. Když vidím objímat se ... Koho to je jedno, vždyť o to objetí běží tady přec. Já chci Tě obejmout a cítit z Tvého těla, že ještě žiješ, že miluješ mě, chceš.
květ uvadne, hlavu sklání vidím smutek dívčích skrání tvoje vlasy bílé chmýří ve větru si hravě víří ranní rosa v listech leží tvoje slzy z tváří běží modré kvítky tvoje oči vykukují zpod obočí dotyk tváře hebké kůže jako samet květů růže vítr vane, lístek padá na cestu mi milá mává do snů v noci květy voní o kom zdá se? přece o ní vlčí máky rudé kvítí mezu rty ti perly svítí
Maličká holčička přeškrtlá pastelkou není už není už není už ne Maličká holčička sedí tu přede mnou slzavo na tváři vzpomínka žhne
Šli jsme přes židovský hřbitov. Tma se ještě tetelila zimou mezi deskami s jazykem nepoznaným. Tam, kde nápis neohladila ruka času, skvěla se hvězda Davidova. Dýchaly s námi ty kameny beze jmen a každý z nich byl kdysi člověkem. Zelené šlahouny pokrývaly zemi a proplétaly se do sebe. Tvořily zapomnění.
Jabloň šeptá: Prořež mi větve, natři kmen, na jaro připravena budu. Do toho záhon zakřičí: Pomoz mi nadechnout se jen a rýčem obrať moji půdu. Réva se zachvěje: Zakryj mi hlínou kořeny, a zapleť větve do provazů. Nakonec kytka ozve se: Chci míti stonky zkráceny, bojím se krutých zimních mrazů. A Ivan slyší to, spěchá seč mu síly stačí. Po délce zahrady kolečko s listím tlačí. Nůžkami ohání se, až s tmou si odpočine. Láska k zahradě se jeho žitím vine.