Králičí básničky

Králičí básničky vznikají náhodně a neorganizovaně, většinou jako reakce na nějakou událost nebo pocit, sem tam se objeví jako dárek či na žádost. Některé z nich se vztahují ke konkrétním osobám, naštěstí většinou není bez podrobné znalosti Králíkových reálií možno poznat ke které.

A smrtka os3 břit

Se3 si slzu ze skrání.
Še3 svým dojetím.
Však s3pky mládí zameteš,
ve hře Ti pa3 prim.

Těch 3 a 3cet roků Tvých
pa3čně oslavíš.
Zavě3š zbytek života
a vs3c mu vyrazíš.

Tak na3 chleba hořčicí
a pros3 na Váš stůl.
Ať šampus s3ká na stěny,
ať dneška není půl.

Čokoláda

PROLOG

Tichý večer, bílý pokoj,
noc už klepe na vrátka.
Do usnutí zbývá jenom
pěkná dlouhá pohádka.

Peťa, celá spokojená,
natřepává polštáře.
Náhle hlavou bleskne nápad,
krev se hrne do tváře.

Tichý pohyb, tišší kroky,
nejtišší je svědomí.
Bez výčitky, bez protestu,
zastavit ji neumí.

DĚJ

Ham, mňam. Ham, mňam.
Ham, mňam. Mňam.
Ham, mňam. Ham, mňam.
Ham, mňam. Mňam.

EPILOG

V kapse obal, hnědé zuby,
Peťa klidně usíná.
Dlouhý sen o čokoládě
promítat se začíná.

Deniso

Deniso, jsi vůně zvídavého času.
Vidíš skrz nás
a tvůj pohled je jiný.
Máš pravdu? Ba že máš
strach jako my, v tom jediném jsi
stejná. Hledáš.

Dneska jsem slyšel kousek hudby

Dneska jsem slyšel kousek hudby
někdo se modlil, někdo poslouchal
a já jsem cítil jak se ve mně duše třepe.

Tohle chci slyšet,
až mi den sebere radost.

Tohle chci slyšet,
až mi bude jednou do breku.

Tohle chci slyšet,
až mi láska řekne sbohem.

Tohle chci slyšet,
až budu hledat útěchu.

Do malé kapky smutku

Do malé kapky smutku
se slil tvůj celý den.
Kouká ven přes mříže,
přes nesplněný sen.

Erb s těmi květinami

Patří Ti právem
Erb s těmi květinami.
Třeba jsi ještě mladá, ale
Radost nám dávaš celé věky
A pěkně rozkvetlou (to proto tento erb).

Jaro pětačtyřicet

na pavoučích sítích přichycená tma
prázdný pokoj, prázdný dům
už nikdo nevysmýčí černotu těch zdí
a jak bývaly bílé

no snad se přece
těch stěn někdo ujme
a bude ptát se
co kdo proč a jak

Je těžké napsat básničku

Je těžké napsat básničku,
co pro radost by byla,
přitom se Ti líbila
a vlastní život žila.

Však nedělám to pokaždé,
když lístek na zem spadne.
Když se ale usměješ,
je psaní básní snadné.

Když končí zimní krajina

Když končí zimní krajina
jsou vidět matné tóny.
Nad zemí visí déšť, ne moc,
abych mohl cestou k Podolí.

Stoletá krajina, stoletá mlha.
Sto lidí zdobilo ji svými slovy,
ale žádný to nesvedl tak, jako On.

Krajina je zase bílá

Krajina je zase bílá,
mně je bílo na duši.
Studí to. Jen tiše doufám,
že jaro brzo zabuší.

Moje srdce

Moje srdce zůstalo
v přístavu ve Vannes.
Houpá se na vlnách,
naráží do boků lodí
a už není moje.
Místo něho mám prázdno.
Ale jak to, že to prázdno
pořád někdy bolí?

Óda na Denisu

Prohrál jsi a proto teď
při psaní básně ruku veď
a roznes zprávu v celou zem,
že Denisa je vítězem.

Hleď teď říci všemu světu,
co zaslíbil jsi v onen den.
Hleď slovem kroužit slavnou větu,
že Denisa je vítězem.

Že její hlava, krásná, chytrá,
zvládla to, co tvým je snem,
že bude platit, dnes i zítra
že Denisa je vítězem.

Za prokázanou trpělivost
zaslouží si slyšet zas
aby tento sladký refrén
křičel každý lidský hlas.

Zkusme nyní v těchto verších
přiblížit si onen čas
zapsat onu slavnou chvíli
ať číst se může zas a zas

že kdysi dávno jeden Králík
zadal jiným co nezvlád sám
zadal jedné spolužačce
pěkně těžký hlavolam.

Proč pláčeš dívko překrásná

Proč pláčeš dívko překrásná
když smích ti tolik sluší?
Promiň, už se neptám dál,
pláč někdy léčí duši.

Ptáček

Odlétá malý ptáček
a sotva se mu pírka třepotají.
Odlétá na zimu
příliš brzy
a na jaro příliš pozdě.
Pár očí zamžiká
a pak si trochu vzdychnou
a ptají se sebe,
zda uvnitř zůstanou
kromě drsného křiku vran
i tóny slavíka.

Rozhovor s Bohunkou a Pepou

ROZHOVOR S PEPOU

Jedna, dva, tři, čtyři, pět,
cos to Pepo, cos to sněd?

Snědl jsem ty skvělé noky
od mé milované Boky.

Jedna, dva, tři, čtyři, pět,
kolik máte celkem let?

Rovnou stovku. Krásná doba!
Vděčni Pánu jsme my oba.

ROZHOVOR S BOHUNKOU

Bohunko, květinko, kde jsi byla?
Pro Pepu noky jsem připravila.

Řekni nám, Bohunko, kolik máš roků?
Bylo jich, drzoune, míň než těch noků!

Nemáš strach, Bohunko, jít nocí po stráni?
Ne, já se nebojím, Pepa mě ochrání!

S hudbou do nočního pokoje

S hudbou do nočního pokoje
sám sebe ptám se,
zda neházím na stěnu
hrách už jednou o ni rozdrcený.
Ach Pane, modlím se aby ta
cesta byla cestou pravou.
Už druhý rok česám si srdce hřebenem
a bolí to. Pane, táži se,
nebude lépe česat si vlasy?

Svatební písnička pro Míšu a Mílu

Nám se stalo něco překrásného
Nám se stalo něco divného
Našla dívka kluka nešťastného
zamilovala se do něho

Moje láska byla vyslyšena
Konečně se Míla rozhoupal
Budeš chtít být Míšo moje žena
Já bych si tě hnedka teďka vzal

Ref:
    Já Tě mám hrozně rád
    já Tebe taky
    společně zaženem
    všechny smutku mraky

Míša si vypujčí šaty bílé
bude se v nich líbit celý den
Míla si zakoupí nové brýle
a do saka bude oblečen

Těšíte se taky na tu slávu
Přijďte se tam na nás podívat
Protože dostanu novou hlavu
Já budu ještě víc milovat

Ref:

Kolikrát se ještě probudíme
než se nám splní ten velký sen
než si věrnost navždy přislíbíme
a náš svazek bude zpečetěn

Tak dávno

Tak dávno, daleko
a přece se tu směješ.
Tvůj úsměv odhalil zas 
jeden okamžik.
A nebo naopak?
Ze jeden okamžik 
mi odkryl šátek z očí
a smutek k Tobě vidím zase líp?
Je mi teď teskno.
Ten dusný, horký večer
plní mne touhou 
po tom, co bylo dřív.
Když vidím objímat se ...
Koho to je jedno,
vždyť o to  objetí běží tady přec.
Já chci Tě obejmout
a cítit z Tvého těla,
že ještě žiješ,
že miluješ mě,
chceš.

Úryvky o Katce

květ uvadne, hlavu sklání
vidím smutek dívčích skrání

tvoje vlasy bílé chmýří
ve větru si hravě víří

ranní rosa v listech leží
tvoje slzy z tváří běží

modré kvítky tvoje oči
vykukují zpod obočí

dotyk tváře hebké kůže
jako samet květů růže

vítr vane, lístek padá
na cestu mi milá mává

do snů v noci květy voní
o kom zdá se? přece o ní

vlčí máky rudé kvítí
mezu rty ti perly svítí

Vzpomínka

Maličká holčička
přeškrtlá pastelkou
není už není
už není už ne

Maličká holčička
sedí tu přede mnou
slzavo na tváři
vzpomínka žhne

Židovský hřbitov

Šli jsme přes židovský hřbitov.
Tma se ještě tetelila zimou 
mezi deskami s jazykem nepoznaným.
Tam, kde nápis neohladila ruka času,
skvěla se hvězda Davidova.
Dýchaly s námi ty kameny beze jmen
a každý z nich byl kdysi člověkem.
Zelené šlahouny pokrývaly zemi
a proplétaly se do sebe.
Tvořily zapomnění.

Ivan

Jabloň šeptá:
Prořež mi větve, natři kmen,
na jaro připravena budu.

Do toho záhon zakřičí:
Pomoz mi nadechnout se jen
a rýčem obrať moji půdu.

Réva se zachvěje:
Zakryj mi hlínou kořeny,
a zapleť větve do provazů.

Nakonec kytka ozve se:
Chci míti stonky zkráceny,
bojím se krutých zimních mrazů.

A Ivan slyší to, spěchá seč mu síly stačí.
Po délce zahrady kolečko s listím tlačí.
Nůžkami ohání se, až s tmou si odpočine.
Láska k zahradě se jeho žitím vine.